Co je to Airsoft?
Historie airsoftu
Kolébkou airsoftu jak jej dnes známe se stalo Japonsko druhé poloviny 70tých a počátku 80tých let minulého století. Za vznikem airsoftových zbraní stály původně výrobci hraček a modelů, kteří vycítili poptávku od sběratelů, nadšenců do zbraní a modelářů v důsledku omezeného přístupu tamních občanů ke skutečným ostrým zbraní. S rozvojem střeleckých vlastností a zejména pak se zavedením výroby elektricky poháněných zbraní se rozšířilo i jejich užití ke hře.
Z Japonska se obliba airsoftu šířila nejprve do dalších asijských zemí, zejména na Taiwan a do Hong Kongu. Do Evropy a USA přichází airsoft ve druhé polovině 80tých a v 90tých letech minulého století, především již jako herní nástroj pro simulaci boje. Za první evropskou baštu airsoftu je považována Itálie a v omezené míře s ohledem na kontakty v Hong kongu také Velká Británie. Airsoft se však postupně rozšířil prakticky do všech států Evropy a dnes je velmi populární například v Německu, Francii, celé střední Evropě, a také severských a jižních evropských zemích.
Do České republiky se airsoft dostal v první polovině 90tých let minulého století. K dovozcům tehdy patřila trojice firem MPM, Supra a Pospa. Žádná z těchto firem se však již airsoftu nevěnuje, či zcela zanikly a postupně je na trhu nahradila druhá a dnes již i třetí generace airsoftových firem. V současnosti nejstarší a největší nepřetržitě působící českou firmou v tomto oboru je společnost Jan Šulc – Bohemia Air Soft.
Jakkoliv je obliba airsoftu dnes celosvětovou záležitostí jeho výroba je stále koncentrovaná především do Asie. K tradičním airsoftovým mocnostem patřilo dříve Japonsko, ale význam tamních firem pomalu upadá. Po Japonsku se výroba rozšířila na Taiwan a do Hong Kongu. V posledních letech se silně rozšířila i v Číně, ale komunistická vláda posléze uvalila na jeho výrobu značné restrikce a řadu výrobců bez patřičných licencí postavila mimo zákon.
Airsoftové zbraně jsou zjednodušeně řečeno méně výkonné plynové zbraně (vzduchovky a větrovky) s obvyklou úsťovou energií střely okolo 1J. Zákon č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu ve znění pozdějších předpisů je řadí do kategorie D, tedy mezi zbraně volně prodejné osobám starším 18ti let způsobilým k právním úkonům. Pro svůj realistický vzhled imitující ostré zbraně jsou obvykle užívány hráči airsoftu k simulaci boje, nebo se stávají předmětem sběratelství. Ke střelbě z těchto zbraní se užívají plastové kuličky nejčastěji v ráži BB6mm.
Po konstrukční stránce obvykle dělíme airsoftové zbraně na takzvané manuály, elektriky a plynovky. První dvě kategorie náleží konstrukčně mezi vzduchovky (energii střele dává vzduch stlačovaný pístem ve válci v okamžiku výstřelu). Plynovky náleží mezi větrovky (energii střele dává expanze předem stlačeného plynu uvolňovaného ze zásobníku).
Manuály byly první a stále zůstávají celosvětově nevíce rozšířenou kategorií airsoftových zbraní. Jedná se v zásadě o realisticky vyhlížející vzduchovky, které je nutné před každou ránou samostatně natáhnout rukou. Kuličky jsou do zbraně automaticky podávány ze zásobníků. V současné době manuály nejčastěji kupují rodiče pro zábavu svých dětí. Střelba z těchto méně výkonných zbraní je snadná a relativně velmi bezpečná i ve srovnání s běžnými vzduchovkami. Mezi profesionálnějšími hráči airsoftu jsou z manuálů nejvíce rozšířené výkonné ostřelovací pušky a dlouhé i krátké manuály si rovněž často kupují i začínající hráči.
Elektrické airsoftové zbraně jsou obdobou manuálních zbraní, jen je není nutné před každou ránou samostatně natahovat. K napnutí pístu před výstřelem dojde pomocí elektromotorku a soustavy ozubených kol zabírajících s ozubeným hřebenem pístu. Elekticky poháněné zbraně také označované jako AEG jsou dnes nejčastějšími zbraněmi skutečných hráčů airsoftu. Dosahují obvykle energií nad 1J a umožňují i střelbu dávkou. Nejčastěji je tato konstrukce používána u replik skutečných samopalů a útočných pušek. V menší míře se používá i u pistolí. Výkonnější modely elektrických pistolí se označují jako AEP. Některé z elektrických zbraní imitují při střelbě i pohyb závěru. Takovému systému se říká elektrický Blow Back.
Konstrukce plynových airsoftových zbraní je dnes nejvíce rozšířená mezi krátkými zbraněmi (pistole a revolvery). V posledních letech se však na trhu začínají znovu objevovat i některé plynem poháněné samopaly a útočné pušky. K pohonu plynových airsoftových zbraní se užívají plyny tří kategorií: nehořlavé a nejméně výkonné japonské plyny typu Forane, klasické plynu typu GreenGas (někdy se silnější provedení označuje jako RedGas) tvořené na bázi uhlovodíků a stále populárnější CO2 (v případě airsoft zbraní se užívají k pohonu neplnitelné 12g CO2 bombičky US standardu). Dle konstrukce rozlišujeme plynové airsoft zbraně na klasické s pevným nepohyblivým závěrem a s BlowBack systémem. BlowBack systém je systém simulovaného pohybu závěru. Plynové zbraně dle provedení umožňují v některých případech rovněž střelbu dávkou. Silné plynové airsoftové pušky se také užívají často pro snipery (ostřelovací pušky). Plynové pistole jsou typickou záložní zbraní, kterou nosí v boji hráči airsoftu.
Často zmiňovaným speciálním konstrukčním blokem airsoft zbraní je takzvaný hop-up systém. Hop-up systém je mechanizmus vtlačování pružného výčnělku do horní části hlavně na jejím počátku bezprostředně za nábojovou komorou (místem kam je podána před výstřelem kulička ze zásobníku). Kulička se při výstřelu po zavadění o tento výčnělek roztočí podél vodorovné osy kolmé na osu hlavně takzvanou zpětnou rotací (back spin). Vlivem této rotace dochází při následném letu kuličky k nerovnoměrnému obtoku vzduchu a narovnání balistické křivky, čímž se prodlužuje dostřel.
Veškeré airsoftové zbraně užívané v České republice musí být homologovány Českým úřadem pro zkoušení zbraní a střeliva. Takové zbraně jsou dovozcem přímo či v návodu a na spotřebitelském balení označeny zkušební značkou (H v pavéze) a číslem homologace. Je-li zbraň dovážena individuálně ze zahraničí (a to i řeba jejím konečným uživatelem – hráčem) je povinností každého jejích dovozce nechat provést u zbraně takzvané kusové ověření u výše uvedeného úřadu bez ohledu je-li či není-li již stejný typ homologován jiným dovozcem. Podobně i airsoftové střelivo prodávané v ČR musí mít platnou typovou kontrolu od Českého úřadu pro zkoušení zraní a střeliva. Vlastní obchodní činnost s airsoftem je v ČR omezena výhradně na držitele koncesí k prodeji zbraní a střeliva.
Upgradem airsoftové zbraně se myslí především zásah do jejích vnitřních dílů s cílem zvýšení výkonu (dostřelu) a přesnosti. Hlavní pozornost v upgradu je věnována zlepšování vlastností elektrických zbraní řady AEG, případně plynových a manuálních ostřelovačských zbraní. Dnes nečastě užívané upgrady v ČR jsou zesílením na pružiny síly M120 a M130 (myšleno u elektrických zbraní AEG). Takové upgrady obvykle vyžadují osazení lepších pístů, kol, ložisek, motorků, trnů pružiny a kabeláží se spoušťovými kontakty. Další oblastí upgradu u AEG zbraní jsou opatření ke snížení úniku vzduchu volbou přesnějších válců hlav válců a pístu a trysek. Přesnost a výkon zbraní se dále ovlivňuje i použitím těsnějších hlavní a speciálních hop-up gumiček.
Někdy hráči mylně označují za upgrade i dokoupení dalšího příslušenství ke zbrani jako jsou například puškohledy, kolimátory a různá předpažbí či pažby. Správě však v takovém případě hovoříme jen o vzhledovém upgradu či dokoupení příslušenství.
Ke střelbě z airsoftových zbraní se užívají plastové projektily kulového tvaru s označením BB. Za zkratkou BB je v popisu uváděna ráže (např. BB6mm), tedy jmenovitý průměr střely. Nejčastější ráží airsoftových zbraní je právě výše zmíněná BB6mm, ale okrajově se vyskytují především u japonských sběratelských kurů i provedení BB8mm. Airsoftové kuličky mají vždy menší než uváděný průměr (např. u BB6mm je to obvykle 5,95mm) z důvodu volného průchodu hlavní. Kromě průměru rozlišujeme u BB kuliček i jejich váhu. Nejčastější škála BB6mm kuliček jde od 0,12g po 0,45g. Čím silnější a výkonnější je airsoftová zbraň tím těžší kuličky se v ní užívají. Nejčastěji užívané kuličky mají váhu 0,25g.
BB kuličky užívané při airsoftu jsou celoplastové. Jako základní materiál se obvykle užívá ABS či HIPS plastů. Potřebné váhy se dosahuje přidáním minerálních plnidel. Vyrábějí se však i BIO kuličky, v nichž je běžný plast nahrazen biologicky odbouratelným materiálem. K rozkladu takových kuliček v přírodě dochází vlivem současného působení přímého slunečního svitu, vzdušné vlhkosti, tepla a půdních mikroorganismů a bakterií. Obvyklý poločas rozpadu BIO kuliček se při optimálních podmínkách pohybuje kolem jednoho roku. Biodegradace však prakticky neprobíhá, jsou-li kuličky uloženy v sáčku a proto jejich skladovatelnost v domácích podmínkách je výrazně delší než uvedený jeden rok.
Na rozdíl od paintballu se airsoftové kuličky nerozšířily v barvícím provedení s gelovou slupkou a vnitřní tekutou či jinou značkovací náplní. Důvodem je, že střelivo takové konstrukce je při průměru 6mm nestabilní a příliš křehké. Z důvodu praskání takových střel pak často docházelo k poškození zbraní. Nerozšířili se ani jiné speciální typy střeliva jako například s kapslíkovou náplní či povrchově barvící. Naopak užívané jsou BB kuličky z fosforeskujících plastových hmot, které po nasvícení speciálními výbojkami imitují ve tmě střelbu trasujícím střelivem.
Sami hráči dělí airsoftáře na takzvané teplákové a profi. První skupina hraje airsoft víceméně jen pro svoji zábavu v uzavřených skupinkách několika kamarádů „za barákem“. Nejezdí na větší akce, vystačí si se základními zbraněmi a nevěnuje přílišnou pozornost ani své výstroji. Airsoft je pro ně jen občasnou zábavou na hodinu či dvě.
Oproti tomu „profi“ hráči berou airsoft do značné míry jako svůj životní styl. Věnují se zbraním, své výstroji, trénují v týmech a zúčastňují se větších akcí, takzvaných manévrů. Některé týmy jdou vlastní cestou a volí svou výstroj, jiné naopak věrně kopírují určité reálné jednotky skutečných armád, policejních sborů a jiné ozbrojené slupiny.
Na velké pravidelné airsoftové akce se u nás sjíždí řádově stovky hráčů. Takové akce mají obvykle velmi dobře propracované scénáře buď zcela vymyšlené, nebo námětem kopírující skutečné válečné příběhy a filmy. V mnoha hrách se plní i postupné úkoly, získávají se různé zdroje, výhody či herní peníze, které pak slouží k celkovému vítězství stejně tak jako samotná výhra na bojišti. Někteří hráči užívají airsoftové zbraně i k takzvaným LARP hrám v městském prostředí nejčastěji se sci-fi námětem.
Pro velké hry se dnes užívají s ohledem na platné zákony soukromé uzavřené areály, protože viditelné nošení a tedy i užívání těchto zbraní na místech volně přístupných veřejnosti je nelegální.
Airsoft není sport a proto nemá žádná oficiálně uznávaná, zcela přesná a jednotná pravidla. Hráči se tedy před zahájením boje na pravidlech dohodnou, v případě větších akcí pak respektují předem vyhlášená pravidla daná organizátory. Základem airsoftu je čestnost, protože zásah kuličkou není vidět a hráč jej tedy musí přiznat.
K vyřazení hráče ze hry dochází po jeho zásahu kuličkou. Za platný zásah je obvykle počítán každý zásah kuličkou do kterékoliv části těla hráče, či jeho výstroje. Většinou se nepočítá zásah do zbraně. V některých případech se při hře dále rozlišuje byl-li hráč zasažen do životně důležitých částí těla (např. hlavy), nebo jen do rukou či nohou, nebo byl-li zásah do helmy a neprůstřelné vesty.
Hráč platně zasažený je vyřazen z boje a odchází na takzvané „mrtvoliště“ či anglicky „refresh“. Do boje se zasažení hráči znovu zapojují buď po ukončení určité herní epizody či po uplynutí předem stanovené doby od zásahu. V některých případech také hráče může přímo na bojišti oživit takzvaný medik. K identifikaci zasaženého hráče na bojišti se užívá zvolání „Mám to!“, nebo „Dostal jsem to!“. Při přesunu na mrtvoliště pak nesení zbraně nad hlavou, sejmutí pokrývky hlavy a užití reflexní vesty například z povinné výbavy automobilu.
Další specifická pravidla se týkají užití dýmovnic, granátů, zásahu a užití vozidel a obdobných záležitostí ve hře.
S ohledem na bezpečnost hráčů se při airsoftové hře povinně užívají brýle či obličejové masky. Pro větší bezpečnost jsou také zejména u větších her limitovány i maximální úsťové rychlosti zbraní.
Velké airsoftové manévry se dnes pořádají s ohledem na platné zákony a bezpečnost v uzavřených soukromích areálech. Přesto však stále velké množství hráčů při menších akcích a tréninku využívá i jiné volně přístupné prostory.
Volbu prostoru pro hraní airsoftu omezuje několik faktoru. Především takový prostor musí být dostatečně odlehlý, aby hráči nerušili ostatní obyvatele a také by měl být pro hráče bezpečný (s ohledem na nebezpečí pádů, řezných poranění atd.).
Dalším limitem omezujícím volbu prostorů je i dostřel airsoftových zbraní. Pro atraktivní průběh hry je nutné volit členitá a méně přehledná místa, například větší staré opuštěné budovy s více přístupy, členitý a zarostlý terén. Optimální vzdálenost mezi jednotlivými překážkami a úkryty by neměla přesáhnout řádově 20 metrů.
Airsoftové zbraně jsou také velmi citlivé na chlad. Při nízkých teplotách řádově již okolo +10C hrozí velké riziko křehkých lomů v konstrukcích a podstatně klesá i jejich výkon a účinnost hop-up systému. Herní sezóna je proto v našich podmínkách omezena převážně od jara do podzimu.
Nezbytným vybavením profesionálního airsoftáře jsou kromě vlastní zbraně, přímého příslušenství k ní (plyn, baterie, pouzdra, popruhy, zaměřovací přístroje, rukojeti, dvojnožky, náhradní zásobníky,…), kuliček a ochranných brýlí či masky také maskáče.
Maskáče jednak kryjí hráče v terénu, identifikují jeho příslušnost k jednotce ale chrání jej i před mnohými zraněními v průběhu hry jako jsou bolestivé zásahy, poškrábání a odřeniny. Další častou ochranou jsou dnes i nákoleníky a náloketníky, kvalitní rukavice a chrániče krku či tváře. Často se užívají i plastové repliky přileb k ochraně hlavy před zásahy a nárazy zejména při hře v budovách.
Vybavení v boji hráči nejčastěji ukládají do taktických vest a nosných systémů se sumkami. K přenosu náhradní výstroje či jídla se užívají menší a větší batohy. Vodu hráči mají v polních lahvích či picích vacích. Při delším pobytu v přírodě přicházejí ke slovu různé stany a přístřešky, spacáky, karimatky, vařiče, svítilny, nože, lopatky a podobné vybavení a nářadí k přežití v přírodě.
Ke komunikaci mezi hráči se dnes nejčastěji používají vysílačky standardu PMR. V omezené míře se užívají i CB radiostanice či radiostanice RF vyřazené z armády.
Vhodným doplňkem v týmu je i malá lékarnička a signální dýmovnice pro označení své polohy v nouzi.